INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CRYPTOPSY poznáme. Na „The Unspoken King“ sa vďaka šťastnému koncu v podobe „návratu k sebe“ alias albumu „Cryptopsy“ z roku 2012 vynasnažíme zabudnúť. Pomôže pri tom ešte novší materiál z minulého roku, vydaný na vlastné triko rovnako ako „Cryptopsy“. Ide o „len“ štvorskladbové EP, ale nie je tu šanca cítiť sa sklamaný.
Samozrejme, isté dôvody na obavu mohli byť po odchode Jona Levasseura, ale CRYPTOPSY sú veľmi, veľmi smrtiaci aj v štvorčlennej zostave s len jednou gitarou. Zo všeobecného pohľadu je všetko na tomto CD viac či menej dokonalé nielen v porovnaní s tým nešťastným „Kráľom“, hudba v prospech skupiny hrá aj v „súboji“ so „zlatým vekom“ – 1996 – 2005. Skladby tu sú príkladom logického vývoja od „Cryptopsy“ do budúcnosti, s nepopierateľnou inšpiráciou čerpanou z „Whisper Supremacy“ a „And Then You’ll Beg“.
Ale v porovnaní konkrétne s týmito albumami si myslím, že nové veci na „The Book...“ sú o kus extrémnejšie, hlavne v porovnaní s „Whisper...“, ktorý znie organizovanejšie a menej besne, možno kvôli DiSalvovmu vokálnemu štýlu, používanému v rokoch 1998 – 2000. Matt McGachy je tu ozajstné zviera, jeho hlasivky sú z reťaze odtrhnutým peklom vo všetkých typoch hlbokých growlov a revov rovnako ako vo vyšších šialených, psychotických škrekoch a kriku, ktoré tomuto hudobnému tornádu dodávajú mnoho ponurých farieb. Po hudobnej stránke tu máme veľmi technický, geniálne hraný hyperblastujúci brutal death metal s hutným, ale čistým znením.
Donaldsonova gitara pracuje s kopou silných harmónií a kontrastov v takmer chaotických, víriacich naklepaných a nemilosrdných partoch a s veľmi dobre použitými melodickými štruktúrami. Najlepšími príkladmi by tu mohli byť „The Knife, The Head And What Remains“ a „Framed By Blood“. Doplňte to Floovým neprekonateľným bubnovaním (dajte mi pokoj s tými pretriggerovanými a prefiltrovanými „mladými talentami“) a Pinardovými prstami tancujúcimi po hrubých strunách, a budete vedieť, že ďalší dlhohrajúci album od Kráľov je niečo, na čo sa čakať oplatí.
CRYPTOPSY, symbol technicky precízneho, ale nespútaného extrémne metalového víru už od polovice deväťdesiatok. Kedysi trochu zaváhali, ale opäť je všetko ako má byť.
8,5 / 10
Matt McGachy
- zpěv
Christian Donaldson
- kytary
Olivier Pinard
- baskytara
Flo Mounier
- bicí
1. Detritus (The One They Kept)
2. The Knife, The Head And What Remains
3. Halothane Glow
4. Framed By Blood
As Gomorrah Burns (2023)
The Book of Suffering – Tome II (EP) (2018)
The Book Of Suffering - Tome 1 (EP) (2015)
The Best Of Us Bleed (Best Of) (2012)
Cryptopsy (2012)
The Unspoken King (2008)
Once Was Not (2005)
None So Live (2003)
And Then You'll Beg (2000)
Whisper Supremacy (1998)
None So Vile (1996)
Blasphemy Made Flesh (1994)
Ungentle Exhumation (demo) (1993)
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.